Je těžké popsat všechny ty pocity, které jsem za tento rok cítil. Takže je raději přeskočím a popíšu alespoň posledních pár týdnů.
Jelikož letos nebyla klasická soutěž mezi kolejemi o body, ale soutěž v týmech, musel jsem si na začátku roku najít tým. Naštěstí se objevila Aurora s tím, že už nějaké lidi dohodla, a chce tam i mě. Mimo nás dvou tam tedy byl ještě Leon a Isaac. Časem se k nám připojila Aisha s Owenem, dva zrzci na celé škole, a nakonec i Gary se svým hroším batůžkem.
Na poslední soutěžní aktivitu jsme se ale sešli jen já, Rory a Gary. A jelikož ostatní týmy byly připraveny se všemi svými 8 členy, museli jsme si najít náhradníky. Přece tam nebudeme jen 3. Přibrali jsme tak k sobě ještě Karu a Mary, kterou jsem pár dní před tím, než jsem ji naverboval, pokáral za nenošení uniformy.
A co že byla ta poslední aktivita? Adventura. Hodili nás na opuštěný ostrov na CELÉ 2 DNY. Zním dramaticky? Možná. Ale když nás, po celém mém dětství doma a na hradě, poslali na nějaký zablácený a nebezpečný ostrov. Ano, nebezpečný. Byli tam raraši. Myslel jsem si dřív, že běhnice byly to nejhorší, co jsem kdy potkal. Spletl jsem se. Běhnice alespoň nějak reagovaly na sprej, který je lehce zahnal. Ano, sice jsou nebezpečné svým kousnutím, ale to se dá rychle ošetřit. Za to raraši? Bylo jich tam minimálně 20 a ani jsem je nemohl hůlkou trefit. Několikrát, během těch max. 5 minut, co jsem tam byli, mě povalila skupina rarachů na zem, vzali mi boty, škrábali a tahali za vlasy. Ani nevím, jak se nám podařilo utéct.
Rory po útoku zalezla raději do spacáku a zatímco se šli Gary s Mary sbližovat do jezírka, já jsem šel s Karou omýt naše zranění ke studně. Kousek od studny se pak nacházela nora měsíčníka. Párkrát jsem o něm slyšel, hlavně díky jeho trusu, ale nikdy jsem jej neviděl. Až na ten večer. Přikrčili jsme se s Karou do nedalekého křoví a pozorovali. A skutečně. Po nějaké době šramotu konečně z nory vylezl. Nečekal bych, že to někdy řeknu, ale bylo to magické. Jak běhal a tančil okolo své nory, jako by neměl žádnou starost v životě.
Zbytek večera jsme strávili snahou uvařit si jídlo. Po vykostění asi 20 ryb s tím, že se nám ani jedna nepodařila uvařit, jsme se spokojili s toasty, které jsme dostali na začátku. A v krajní nouzi jsme měli i jablko.
Po usušení trusu měsíčníka jsme se pak přesunuli ke kotlíku, kde jsem se s Karou skoro pohádal. Zatímco jsem já tvrdil, že se ten lektvar má míchat až u 50°C, ona chtěla míchat ještě za studena. Udělali jsme to oběma způsoby, kdy se z toho vždy stala sračka. Až pak nám došlo, že do kotlíku naléváme 1.000 ml místo 500 ml. A i pak jsem měl pravdu já. Mělo se to míchat u těch 50°C.
Pak už jsme konečně lektvar dovařili a následovala asi hodinka "vtipných" vtipů od Kary. Gary a Mary se teda za břicho popadali.
Pak na mě konečně přišla únava a za divných pohledů od trojice vtipálků jsem se vydal rozestlat si spacák na tvrdé zemi. Ano, na tvrdé zemi. Kara byla během momentu za mým zadkem a začala mi vyčítat, jaký jsem. Strhla se hádka, jsem docela překvapený, že jsme neprobudili Rory. Nebo že šli pak dobrovolně Gary&Mary spát k nám. Nakonec jsem se ale s Karou usmířil. S brekem z ní vypadlo, že na sobě má hodně tlaku, že se cítí hrozně, když mezi nás na koleji nezapadá. Najednou mi jí bylo líto. Nečekal jsem, že mi někdy bude líto Kary Sinclair. Ale bylo.
Ráno jsem se, vyprovázen vyděšeným pohledem Rory, vydal vykoupat do jezírka za Karou. Koukal jsem raději jinam, ale i kdybych koukal na ni, v hlavě by mi spíš jely myšlenky o tom, jaká strašná zima v jezírku je.
Po ranním umytí a snídani jsme se vydali celá skupinka na konečně pořádné dobrodružství. Kousek od našeho kempu totiž byla velká pyramida, kam jsme měli nalít ten lektvar s trusem (to jsem taky mohl zmínit dřív). Pod pyramidou nás čekalo rozcestí a nás napadlo, geniálně, že se rozdělíme. Zatímco jsem procházel s Rory různé zákoutí, pasti, mosty a nacházel poklady, vrtalo mi v hlavě, kde jsou asi Kara a Gary&Mary duo. Potkali jsme dokonce nějaké skupinky, než jsme konečně po několika hodinách narazili na ně. Bylo to šílené shledání, vypadalo to, že mě dokonce Kara ráda vidí. Pokračovali jsme pak jako celá skupinka ještě kousek, Kara a Gary&Mary dokonce pak ještě vyběhli na povrch pro nějaký poklad, zatímco jsme já a Rory seděli u portálu do Bradavic a počítali kamínky (trochu jsem doufal, že nám alespoň nějaké nechají na památku - nenechali).
Když jsme se konečně objevili v Bradavicích, bylo to jako bych se vracel domů. Tak moc jsem se těšil, až si sundám ty hnusné boty a zalehnu za kocourem do postele. Usnul jsem skoro hned a z postele jsem nevylezl několik dalších dní. Stu na mě dokonce občas nakoukl, jestli vůbec dýchám. Je sweet.
Pořádně jsem se na veřejnosti objevil až poslední den školy. Čekal nás závěr školního roku a také vyřizování si identifikačního průkazu, na což jsem samozřejmě zapomněl. Nechtěl jsem na průkazce vypadat jako idiot, takže jsem si během několika sekund oholil bradku a se zakrvácenou bradou vyběhl. Když jsme konečně doběhli (běželi jsme všichni z Havraspáru krom Lyse), skoro jsem spadl na lavičku vedle Nathana. A jakmile si Kara všimla mého pořezání od žiletky, začala vytahovat co měla po kapsách, zatímco Stu vytahoval lékárničku. Naštěstí tam byl Nathan, který mě poslal pro toaletní papír, v ten moment mě to ani nenapadlo. Pán z Ministerstva byl jinak milý, nebyl ani naštvaný za to, jak se píše název vesnice kde bydlím.
Po vyřízení průkazu jsme se s Karou vydali ke vstupní síni, kde jsme pak později narazili i na Rory a Garyho. Dveře se konečně otevřeli a my, za dusotu bot za námi, vstoupili jako jedni z prvních. Zasedli jsme k našemu týmovému stolu a čekali. Měl jsem naději, že nebudeme poslední, že alespoň na to 4. místo dosáhneme. Ale ne.
Byli jsme poslední. Poslední ve všech disciplínách. Nejhorší ze všech. Nabručený jsem tam zůstal, hlavně kvůli Rory, až do konce ceremonie. Odnesl jsem si ale chladící boxík a nějaké jídlo, aspoň to bylo na celém tom večeru pozitivní.
Náladu mi pak alespoň částečně spravila Kara. Divné, že? Byla hrozně zaujatá tím, že na hradě existují prefektské koupelny, a za každou cenu se tam chtěla v mém doprovodu dostat. A taky se tam dostala. Byl jsem tam s ní dost dlouho, ani nevím, v kolik hodin jsme odcházeli. Bylo to fajn. Být s někým sám zase po dlouhé době a takhle si povídat. Sblížili jsme se. Pořád mě to překvapuje.
Dnes odjíždím zpět do Londýna. Vždy jsem se těšil spíš na to, až pojedu zpět do školy, daleko od otce a problémů. Teď se ale těším na to, že pojedu zpět. Alespoň vím, čím to je. Matka mě, společně se sestrou, nabere a pojedeme za její rodinou domů do Lesotha. Nebyl jsem tam dlouho, jako vážně dlouho. Vím, že tam mám nějaké strýce a tety, prarodiče a hlavně bratrance. Za těch let se toho mohlo změnit hodně. Budu doufat, že budou v pohodě, a přivítají nás s otevřenou náručí.
měsíčník