Sedím skrčený v rohu, svírám v ruce kovové plnící pero. Už si ani nepamatuji, kdy naposledy se mi můj život zdál normální. Kdy se to přehouplo z normálního na tohle...cokoliv tohle je? Co je vůbec normální? Začalo to mým nástupem do Odboje? Nebo jsem celou dobu žil tak moc mimo mé myšlenky, že jsem zapomněl vnímat, jak se měním?
Ale teď už je pozdě. Jsem moc hluboko, abych nad něčím takovým přemýšlel.
Někdy mi přijde, že se topím. Krk se mi svírá a já lapám po dechu. Lapám po dechu, jako bych měl v krku kapesník, který mi každou chvíli dýchání zhoršuje. Lapám po dechu a pomalu začínám vidět hvězdičky. Natahuju se rukama k hladině a doufám, že mě někdo vytáhne.
"Jestli vy náhodou nejste velkej drsnej kluk jen dokud nemáte první příležitost nebýt"
Nesmím na tohle myslet. Musím se naučit vypnout mozek, vypnout myšlení. Jít dál. Doufat. Doufat, že jednou zase uslyším kolegy stěžovat si na to, že už je zase pondělí. Doufat, že se vrátím domů do hřejivého objetí mé milé, že její polibek bude zase chutnat jako vychlazený jablečný džus za horkého letního dne. Doufat, že se jednou budu cítit zase jako malý kluk, který se nemusel starat o to, že jednoho dne dost možná umře ve válce.
Štědrý den jsem strávil s rodinou. S mou milou jsme brzo ráno začali připravovat oběd. Hrála hudba a do vůně pečícího se masa jsme spolu přes celou kuchyň zpívali a tancovali. Na oběd se k nám přidaly i moje matka a sestra. Sídlo bylo plné radosti a smíchu. Nevinnosti. Strávili jsme hodiny ve sněhu a další hodiny u krbu. Měl jsem položenou hlavu v jejím klíně a v momenty, kdy jsem zavřel oči jen na chvíli déle, jsem na všechny starosti zapomněl.
Probudil jsem se v jejím objetí. Opelichaná sova mi zase hodila smotaný lístek na obličej.
Vydal jsem se opět na cestu, tentokrát v horší náladě, než kdy předtím. Setkal jsem se opět s Taťkou a Chasem, pak se k nám přidali i Kukačka se Sojkou, kteří přivedli Franc. Vnímal jsem jen napůl, když nám povídali o unešeném synovi, a o někom, kdo má údajně pro Franc informace. Měli jsme být její ochranka.
Dorazili jsme na místo, kde se tehdy stala vražda Odette. Tak to znělo v dopise, dnes ale znám pravdu. Nikdy tady krev Odette nebyla.
Čekali jsme pod zastírákem několik desítek minut, než se okolo Franc objevila klec a kousek od ní postava v bílém. Během milisekundy jsme všichni tři na bílého začali házet kouzlo po kouzlu. Netrvalo snad ani minutu, než jsme se objevili v pěti ve sklepě v Littleportu. Dovláčeli jsme kluka silou do nedalekého domu. Jednalo se o nějakého spratka Holderse věrného Liliím.
Vypadal, že nás nečekal. Nejspíš to byl i jeho vlastní nápad, jelikož ani neměl žádné zálohy. Tvrdil, jak je důležitý, jak ho budou jeho kamarádi hledat. Pak také tvrdil, že přece nesouhlasí se vším, co Lilie tvrdí, a že dokonce donáší nějaké holce z Bradavic.
Zavřeli jsme ho do pokojíčku nahoře, hned vedle našich dvou kamarádů z minulé akce. Chvíli jsme mluvili dole, než naše trojka opět vystoupala schody a zůstala pohledem na spratkovi. Měl nějaké otravné kecy, než jsme jej s Taťkou hodili do bezvědomí. Začali jsme mu procházet kapsy a narazili jsme na pár skvostů. Jako první nás překvapila okurka, kousek od ní se nacházel balíček kondomů. Měl i pár kamínků, dopis od nějaké C, a tři šeky na 50G. Prý že mu ani dobře Lilie neplatí. Hah. Když se probudil, stále si dovoloval. Prý že mu máme ukázat naše tváře. Odpověděl jsem mu kopnutím do břicha.
Domů jsem dorazil pozdě v noci. Musel jsem jim všem lhát o tom, jak si mě moje vedoucí z práce naléhavě zavolala. Matka se sestrou to brzo pustily a začaly mi cpát do rukou dárky. Moje milá mě ale probodávala pohledem. Moc dobře věděla, že se nic takového nestalo.
Tu noc jsem se s ní pohádal. Jsem si docela jistý, že nás slyšel celý dům. A kdybychom měli sousedy, slyšeli by i o ni. Jak jí můžu říct, že jsem v Odboji? Jak jí můžu říct, že pokaždé, když mě pošlou na nějakou akci, riskuji svůj krk? Jak jí můžu říct něco takového? Nemůžu.
A ona odešla.
Zbytek svátků jsem se ve dne v blízkosti mé rodiny přetvařoval, v noci jsem se převaloval v posteli a nemohl spát. Na Silvestra jsem sledoval ohňostroj, který si moje sestra připravila. A vedle mě nebyla její ruka, kterou bych normálně držel. Nebyla vedle mě ona, která mě poslední roky držela vždy, když jsem na tom byl špatně.
Po svátcích se matka vrátila do Lesotha, sestra do Londýna. A já zůstal sám. Potkával jsem lidi v práci, doma jsem se potkával s mou skřítkou. I tak jsem byl sám.
Za pár dní mi přišla další sova, měl jsem sto chutí ji nakopnout. Tentokrát byla pozvánka na akci od Chase. Nezvyklé. Vyzvedl mě na obvyklém místě a ocitli jsme se hned v zavaleném sklepě. Alespoň hodinu jsme šlapali jeskyní, než jsme se objevili na místě, které jsme ještě před několika týdny vybavovali. Nahoře na nás čekal Taťka, Freyr, Patch a překvapivě i Puck. Chase nás začal briefovat.
Ozvala se jim nějaká Wendy s informací, že u sebe má Odette. Živou Odette. A že plánují útěk z jednoho z táborů. Z našich zkušeností jsme se skupinkou počítali s tím, že se dost možná jedná o léčku. Naše práce byla je vyzvednout, zkontrolovat, jestli nejsou pod vlivem mnoholičného lektvaru, a přenést je sem. Prvně jsme ale museli počkat, jestli vůbec utečou.
A tak jsme čekali. A čekali jsme několik hodin. Během těch hodin Chase popovídal ostatním o našem únosu spratka Holderse, Freyr se zase přiznal, že Holdersovi zlomil nos. Já pohledem ujížděl ke klínu sedícího Pucka a přemýšlel, jak zvláštní by pro ostatní bylo, kdybych si na něj zničehonic a beze slova sednul.
A pak se konečně zvedl Defoe s tím, že můžeme vyrazit. Proplétali jsme se jeskyní zpět a přemístili se do Godrikova dolu. Patch s Taťkou nastražili pár alarmů a pak jsme se všichni schovali hlouběji do lesa. A opět čekali. A čekali. Brzo jsme všichni na hlavách měli čepičky sněhu.
Alarm zazněl. Dvakrát. Čekali jsme 6 lidí, ne dva. Pod zastírákem jsme se vydali potkat skupinku utečenců u chajdy. Pomalu z ní vylezlo doopravdy 6 lidí. Jednou z nich byla Wendy v regimentském oblečení, jedním z nich byl Pařez naopak v Odbojském. Objevila se i Odette, Stuí a nějaký cizí chlap. Já měl ale oči jen na jednom člověku.
Abby.
Nevěřil jsem tomu. Určitě si s námi musely Lilie hrát. Čekal jsem nějaký útok, pořád jsem se díval okolo a ohlížel se. Ten ale nepřišel. V klidu jsme skupinu odvedli hlouběji do lesa, kde je Puck postupně prověřil. Nikdo nebyl pod vlivem mnoholičného lektvaru. Ani Abby. Puck si stoupl vedle mě, a přestože jsem mu do tváře přes kápi a šátek neviděl, dokázal jsem si živě představit jeho šokovaný pohled.
Všichni jsme se přemístili do zavaleného sklepa. A všichni jsme šlapali tou stejnou jeskyní. Šel jsem kousek za Abby a ani na moment jsem nemohl odtrhnout oči z jejích zad. Co kdyby během toho momentu, kdy se podívám jinam, zmizela?
Dovedli jsme skupinu na ošetřovnu a já zůstal s Taťkou stát venku. Motala se mi hlava, nohy se mi třásly. Očima jsem nepřítomně přejížděl po kamenných cihlách. Čekal jsem, že každou chvílí spadnu na zem.
Probudily mě slova Taťky, který nahlas přemýšlel o Odette a proč ji Lilie nezabily. Já byl myšlenkami pořád u Abby. Nějaká Odette mě nezajímala. Nějaká Odette by mohla být prvním člověkem, co vstal z mrtvých, a já bych stejně myslel na Abby.
Konečně jsem se odvážil odtáhnout se od stěny a narovnat se. Krok po kroku jsem se pomalu připloužil do dveří ošetřovny, odkud jsem zahlédl celou skupinku poskládanou kolem stolu s jídlem. Setkal jsem se s pohledem Pucka, který mi povzbudivě pokynul k Abby. Protáhl jsem se kolem ní, zatahal jí za rukáv a odešel do vedlejší místnosti s postelemi. Tiché kroky mě následovaly. Otočil jsem se a konečně se na ni mohl pořádně podívat.
Zůstala na mě zmateně zírat, když jsem tiše a dojatě vyslovil její jméno. Pomalým tahem dolů jsem si stáhl šátek a naše oči se konečně střetly. Skoro mi skočila do náruče i s kyblíkem, který stále svírala. Po pár momentech se za jejími zády objevil i Puck, který se do našeho objetí přidal.
Držel jsem je, jako bych je už nikdy neměl vidět. Držel jsem je tak pevně, že jsem očekával, že budou mít oba zlomené žebra. Opakoval jsem její jméno pořád dokola a dokola s nadějí, že už nám nikdy nezmizí. Že ji nám už nikdo nikdy nevezme.
"Abby!"
"Jsem tak rád, že jsi v pořádku!"
Netrvalo dlouho a slyšel jsem dusot dalších bot. Stihl jsem zacouvat, když Abby kolem krku skočila Kolibřík. Opřel jsem se do Pucka a ten mě jednou rukou chytil kolem ramen, zatímco jsme celí šťastní pozorovali ty dvě.
Mezi slovy o tom, jak nám chyběla, a o novém albu Taylor Swift, si Abby vzpomněla na Barryho, svého přítele. Až si Lilie uvědomí, že jim zmizelo několik lidí, bude problém. O Abby a Barrym prý ví. Ví, že si dopisovali, ví nejspíš i to, že ti dva spolu něco mají. A jelikož Barry bydlí ještě k tomu hned vedle Abby, dostal jsem od ní úkol se o něj postarat.
Ani nevím, jak dlouho jsme tam byli, ale pomalu se k postelím začali přesouvat ostatní. Vypakovali jsme se tak zpět do hlavní ošetřovatelské místnosti, kde jsme se pak všichni čtyři rozešli k různým úkolům. Já Stuímu ukázal umývárny, a když jsem se vracel zpět, potkal jsem se s Raven. Jeden z lidí, kteří totiž utekli, byl prý její táta. Prohodil jsem s ní pár slov, vyjádřil obdiv ohledně jejího táty, poděkoval jí za to, že se o ty naše dvě hrdličky postarala na hradě, když jsem já nemohl. A že se postarala dobře, když se ti dva dali konečně zpět dohromady.
Vrátil jsem se na ošetřovnu, postával vedle Pucka a poslouchal lidi okolo. Po chvíli se u nás Kolibřík objevila a odtáhla nás stranou. Až v ten moment nás všechny zasáhla ta skutečnost, že je Odette naživu. A co to vlastně znamená pro tenhle svět. Ještě než se Lilie pod vedením Webba objevily, očividně už tehdy tahaly za nitky. Nechaly nastražit smrt mladé studentky a nechaly nevinného mudlu zavřít do Azkabanu. Nedovedu si ani představit, v jakém stavu ten mudla dnes je. Jestli je vůbec naživu.
Unavený jsem ze sebe sundal kostým a s hlasitým thud jsem dopadl do postele. Zase jsem nemohl usnout. Tentokrát z jiných důvodů než jindy. Tentokrát z radosti. Několik hodin jsem se se slzami v očích a s hloupým úsměvem na rtech koukal do stropu.
Hned druhý den jsem v brzkých hodinách napsal krátký vzkaz Barrymu a poslal jsem jej společně s kamínkem. Zůstal jsem pak ve své pracovně, zapisoval si ohledně mého researche a čekal na něj. Když přiletěla sova s lístečkem, čekal jsem Barryho odpověď. Místo toho jsem se ale dočkal dopísku od paní Mang, která se mnou potřebovala něco urgentně pořešit, a v podstatě se pozvala ke mně domů. Poslal jsem vzkaz a kamínek i jí a zůstal jsem sedět doufajíc, že Barry dorazí první.
do you hear the people sing?
Tiše jsem si broukal a čmáral do knížky, když jsem zaslechl kroky. Do pracovny mi ale nakouknula paní Mang, která vypadala jako vždy perfektně. Skoro jsem převrhl židli na zem, jak rychle jsem vyskočil ji pozdravit. Nemohl jsem si nevšimnout jejího pobaveného úšklebku, když spočinula pohledem na mých domácích měkoučkých bačkůrkách. Po pár formalitách jsme se posadili k červenému vínu, které jsem na sebe jako idiot vylil. Jestli jsem někdy v jejích očích vypadal jako schopný, vážný a klidný výzkumník, ten den jsem tu iluzi rozbil.
Zatímco jsem jí ale červené víno nalíval, zmínila se o tom, že se pěkně hodí k budoucím pár dním. Krev.
Když jsem do Odboje nastupoval, neočekával jsem, že někdy budu na první linii. Asi každý musí počítat s tím, že si ruce zamaže od krve, když se přidá k takové skupině. Nepočítal jsem ale s tím, že krve na rukou budu mít tolik. Že i když si ruce schovám do rukavic, všechna ta krev přes ně prosákne. A spolu s krví se mi do kůže začne vsávat i obrovský pocit viny. Knedlík v krku tyhle momenty cítím výrazněji než kdy dřív.
Jak jsem to mohl vědět?
"MAXI?!"
Zahlédl jsem koutkem oka paní Mang, jak odněkud vytáhla hůlku, a vyskočil jsem. Ještě jsem stihl krátkým ohlédnutím zaregistrovat, jak se zastřela, než jsem skoro vyběhl ze dveří pracovny.
U krbu stál Barry s kufrem a klecí. Odvedl jsem ho nahoru do ložnice pro hosty, kde jsem se opřel o stůl a zadíval se na něj. Asi jsem nezvolil správně první slova, jelikož se lekl, že je Abby mrtvá. Opak byl pravdou. Abby utekla a byla živá a zdravá. Byla v bezpečí. Barry se mi vrhnul kolem krku a chvíli mě tak držel, než si uvědomil situaci a rychle mě pustil a odcouval. Jeho obrovský úsměv před očima vidím doteď.
Mluvil jsem s ním alespoň hodinu. Nabídl jsem mu ubytování, přiznal jsem mu, že jsem v Odboji, řekl mu více o Abby, a varoval jej před víkendem. On mi nazpět řekl o tom, že on i jeho vedoucí podepsali petici proti Regimentu.
Konečně jsem si vydechl, když jsem z jeho nového pokoje vylezl. Rozerval jsem pečeť nové obálky, kterou mi během naší konverzace nějaká sova zase hodila na hlavu, a zběžně vzkaz pročetl. Očividně jim nestačilo, že budu celý víkend zaneprázdněný jinou akcí, protože mě hned na další den Sojka opět zvala na párty.
Pomalu jsem za sebou zavřel dveře a očima zůstal u prázdného gauče. Na moment jsem se lekl, že jsem paní Mang nechal čekat tak dlouho, že sama odešla. Neodešla. Omluvil jsem se jí, zmínil jsem se jí o mé důvěře v Barryho a konverzace mohla pokračovat.
Dala mi prostor na otázky a v ten moment jako by se v mé hlavě nenacházely žádné myšlenky. Ujel mi pohled k jejím šatům a moje myšlenky se sice vrátily, ale úplně na jiné téma. Začala vyzvídat. Nejsem si jistý, jestli ten její přímý pohled, jako by mi viděla přímo do duše, spojený s mírně zdviženým koutkem někdy zapomenu. Doufal jsem, že téma opustí, když jsem pohledem uhnul ke své skoro plné sklence vína. Ona mi však skleničku z ruky vzala a odložila ji na stolek hned vedle její prázdné. Našel jsem svá slova a ucítil její dlaň na mé tváři.
"Myslím, že byste měl trénovat trpělivost."
Její slova mi v hlavě zněly ještě několik hodin po jejím odchodu.
Na párty Sojky jsem včera dorazil. Nakonec jsem zjistil, že se jednalo o základní přemisťovací kurz. Cvičili nás dva pánové, kdy jeden z nich byl docela pohledný a o pár let starší zrzek. Prvně laškoval s Pávicí, než jsem s ním začal laškovat já.
Kurz se docela povedl. Pávice si nezlomila podpatek, Dopravní Kužel to zvládla taky pěkně. Pánové měli jen pár poznámek na to, jestli mezitím nemají uvařit kafe, jak jim to chvílemi trvalo.
Moje myšlenky ale očividně ujely někam jinam, jelikož místo toho, abych se přemístil z jednoho rohu Littleport sklepa do druhého, jsem se objevil v zavaleném sklepě hromadu kilometrů dál. Zadíval jsem se po hlídkujících a s tichým "oh shit" jsem se zkusil přemístit zpět. Zpět jsem dorazil. Zrzek byl nadšen tím, co jsem právě zvládl, zatímco druhý se připravoval mě břinknout. Naštěstí jsem nic odštěpeného na těle nenašel.
Sojka se ke konci objevila a nabídla mi další menší prácičku. Vzít našeho hosta Holderse na procházku, zatímco mu budou připravovat celu. Před domem jsem se spojil s Mary, Holderse jsme vyzvedli a dotáhli ho do parku. Chvíli jen tak pocházel okolo, díval se na Potlouk a nějaký lístek, co by pohozený na zemi. Pak jsme začali mluvit.
Není zrovna důležitý člověk, jak jsme zjistili. Údajně nezná žádné jména Lilií, vzali ho sice na ostrov, odkud utekli Abby a ostatní, ale znělo to od nich spíš jako vyhrožování. Nemají ho rádi. Nechce se spojovat s ostatními, nesouhlasí s tím, co Lilie říká. Jako zbabělec s nimi ale pořád je, dělá pro ně prácičky a sbírá peníze. Brzo ve mně zase začal bublat vztek, začal jsem k němu pomalu přikračovat. Skoro jsem křičel. Přitiskl jsem mu silou hůlku pod bradu a zůstal na něj zblízka zírat. Zůstalo by to u toho, kdybych nezahlédl jedno cuknutí koutku při zmínce, že ho po válce čeká soud.
Rychlým švihnutím hůlkou jsem jej poslal k zemi. Ze země na mě civěl a pak z něj vypadly ty slova.
"Zbabělče. Jsi zbabělec."
Jako by se celý svět zastavil. Zůstal jsem na něj zírat. Veškeré myšlenky byly pryč. Viděl jsem rudě. Viděl jsem jeho otravný obličej, jeho mizernou existenci, jeho bezvýznamnost.
Dupl jsem mu na obličej. Silně. Spadl tváří do sněhu. Čerstvý křupavý sníh se rychle začal zabarvovat do rudé. Chvíli jen ležel, než krev začal plivat. Otřel si krev z nosu do rukávu jeho bílé mikiny. Vypadal mizerně.
Až po chvíli jsem uslyšel slova Mary. Bude potřebovat ošetření. Vrátil jsem se pohledem k Holdersovi, který se mezitím stihl zvednout do sedu a krev z nosu mu kapala na mikinu. Začala se mu motat hlava.
S otráveným vzdychnutím jsem ho zvedl na nohy a podepírajíc, s Mary v popředí, jsem ho dotáhl do jeho nové cely. Myslel jsem, že jeho poznámkám bude konec. On i tak stihl s plnou pusou krve vyprsknout jednu poslední výhružku. Dostal ode mě ještě jednu ránu do břicha, než se Mary vydala pro lékouzelnickou pomoc. Chvíli jsem venku ve společnosti dvou strážných stál a sledoval hvězdy, než jsem uslyšel hlas Kolibříka. Nečekal jsem ji tady. Neměla by tady být.
Prohlížela ho kouzly a podávala mu jeden lektvar za druhým, zatímco jsme s Mary strážili před celou. Vypadal ještě víc pateticky než před hodinou.
Ve třetici jsme se přesunuli do kuchyňky vedle, kam Mary přinesla ještě pár lahví alkoholu. Nepil jsem. Nemohl jsem.
Po ještě jedné kontrole Holderse jsme se hluboko v noci přesunuli do domu Pucka. Mary se odšoupala nahoru, Kolibřík si ustlala na gauči a já na zemi hned vedle ní. Musela ze mě cítit nejistotu. Strach. V jeden moment si lehla vedle mě a chvíli mi malovala prsty po zádech, než se přesunula zpět na gauč. Brzo jsem slyšel její tiché klidné oddychování.
Myšlenky volně proudí.
Jsem za šátkem někdo jiný. Je to ta anonymita, díky které si dovolím mnohem víc? A jsem to vůbec já? Musím to být já. Vždy jsem měl problémy s agresí, už od mala. I na škole. Je ve mně více mého otce, než jsem tušil? Byly vždy moje ruce jen nástrojem zla?
Nádech.
Výdech.
Ah, pan Lift. Pane Lifte, byl byste hrdý, kdybyste mě nyní viděl? Kdybyste mě viděl smývat si zaschlou krev z podrážky? Kdybyste mě viděl upravovat si tmavou uniformu, než se vydám do války?
singing a song of angry men?
Broukám a vážu si šátek kolem hlavy.
Je čas jít.