Ani pořádně nevím, proč chci tohle napsat. Je to proto, že nechci s nikým o těchto tématech mluvit, nebo snad to, že mne konečně dohnalo svědomí?

​

Před pár týdny jsem nastupoval do vlaku, ostatně jako každý rok. Tento rok byl ovšem jiný. Nastoupil jsem do prvního kupé, do prefektského kupé. Skoro třesoucíma se rukama jsem si uvázal kravatu a tiše sám sobě poznamenal, zatímco jsem se díval na svůj unavený a nejistě vypadající odraz v zrcadle, jak by byl kdokoliv jiný lepší prefekt, než jsem já. Neumím si ani pořádně uvázat kravatu, co vím o hlídání malých dětí?

Často se mi o tom zdá. Zdá se mi o tom, jak odznak donesla sova Stuartovi a ten skoro skáče radostí a je mnohem lepším prefektem, než jsem já. Zdá se mi o tom, jak se neudržím po nějaké otravné otázce prváka a udělám něco hloupého. Zdá se mi o tom, že nějaký problém nedokážu vyřešit, vedení školy si mě zavolá do ředitelny a jedním prudkým pohybem mi můj odznak seberou. Jak si můžou být tak jistí, že vybrali toho správného do role prefekta? Možná proto, že mě neznají.

​

Nikdo mě úplně nezná. Má to tak být? Je to normální? 

 

Začíná mě nejvíc znát Stu. Přestože jsem mu tolikrát ublížil, vždy mi odpustí, když já sobě ne. Zasloužím si to? Ublížil jsem mu. Lidi, kteří ubližují ostatním, si nezaslouží lásku ani soucit. Přesto je takový. Vždy má pro mne otevřenou náruč. Vždy je nápomocný, vlídný a hodný. Teď jsem ale jeho podpora já. A přijde mi, že mne potřebuje víc než kohokoliv jiného.

​

Jeden večer zničehonic nakoukl skrz moje zatažené závěsy a přilehl si. Nikdy mi ještě nebušilo tak nahlas srdce jako ten večer. Slyšel to? Musel. Přesto nic neřekl. Pověděl mi o svém plánu o rozchodu s Viannou a já ho samozřejmě podpořil. A i když se během jeho povídání zdál tak nejistý, až bojácný, o chvíli později už ne.

Cítil jsem jeho teplé a jemné rty na těch svých. Chyběly mi, tak moc mi chyběly. Moje racionální myšlení jako by v ten moment zmizelo. Cítil jsem se skvěle. Svými dlaněmi mne držel za tváře, abych mu neutekl, zatímco já ho těmi svými svíral v objetí, aby mi neutekl on. Později toho večera jsme usnuli v objetí toho druhého.

​

Den rozchodu s Viannou přišel, aniž bych o tom věděl. Utěšoval jsem June u O myších a lidech, když jsem koutkem oka zahlédl, jak spolu ti dva odcházejí. Měl jsem co dělat, abych nedal nic znát. June ale o tom plánu věděla, stejně jako já.

Zatímco byl Stu nejspíš v šoku, Viannu jsem slyšel za stěnou brečet. Vzala to hrozně. Stu na tom byl ale určitě líp. Byl jsem, a stále jsem, na něj hrdý. Musí být statečný. Ten večer jsem ho opět sevřel v objetí a usnul spolu s ním. Nemohl jsem říct ne.

​

Přestože jsou polibky a objetí se Stuem tak skvělé, cítím se provinile. Řekli jsme si s June o prázdninách, že se milujeme. Ale je to opravdu láska? Vždy jsem slyšel, že až se člověk zamiluje, pozná to. Ale já něco cítím i ke Stuovi. Může to být pak láska mezi mnou a June? Nebo co je to mezi mnou a Stuem? Nevím co mám dělat.