Má záda se dotýkají chladné hradní zdi, podrážky mých bot jsou pevně zaražené do koberce a deník balancuji na kolenou. Píši co nejtišeji dokážu. Bojím se dýchat, každý nádech jen zvyšuje šanci mého objevení. Každou chvílí mám pocit, že slyším kroky. Kroky, které nikdy nikomu nepatří. Koutkem oka občas zahlédnu stín, který vždy zmizí, jakmile se pokusím zahlédnout jeho majitele.
Slyším křik, ne bolestný. Asi rozkazy. Rád bych věděl, kolik času jsem tu již strávil, ale moje hodinky jako by se zastavily. Ne, to se jen ta ručička pohybuje tak pomalu.
Času jsem posledních pár měsíců neměl moc. Teď ho mám příliš. A proto píšu.
První potyčky na KAVKU vypadaly nevinně. Čím déle jsme ale bojovaly, tím krutější a nepromíjející boje to byly. Boje plné krve. Plné utrpení a slz.
Viděl jsem hrstku známých tváří. Zahlédl jsem Taťku a Chase, se kterými jsme odhalili skupinku Regimentských, co se snažili proplížit dovnitř, a následně jsme je vyslýchali. Také jsem viděl svou vlastní sestru, jak vaří lektvary pro naše raněné vojáky. Prvně jsem nevěřil svým očím. Myslím, že ale ona byla ta, kdo byl překvapený víc. Ona přeci pomáhala jen jako KAVKU pracovník, ne jako Odboj. Zahlédl jsem ale i dlouhé rudé vlasy paní Mang, když jsem před ní skočil a odrazil kletbu. V jeden moment jsem se opřel zády o záda Alabastra a metali jsme kouzla na opačné strany.
Byl Valentýn a já jsem běžel do bitvy v první linii, vlastně jako každý den. Za hlasitého dunění bomb jsem zahlédl, jak se jedna skutálela ze střechy a dopadla blízko jednoho z našich. Ne, ne jen někoho z našich. Zahlédl jsem jeho zazelenalou brašnu plnou lektvarů a rychle změnil směr. Dopadl jsem na kolena a chvíli jsem šokovaně zíral na mého nejlepšího přítele a jeho ožehlý rukáv. Z mých rtů vypadávaly tiché konejšivé slova, zatímco jsem ho opatrně v náručí nesl zpět.
Okřikl jsem další zdravotníky, když jsem Pucka pomalu pokládal na lůžko. Nikdy jsem nečekal, že ho někdy takhle uvidím. Tak slabého, tak nepřítomného. Zraněného.
Vyběhl jsem zpět. Vztek, ten vztek. Skoro bych si ani nevšiml Fiory, která za sebou táhla koště a krev jí kapala z rozseknutého obočí. Já měl ale v myšlenkách jen Pucka. Jeho zkřivený obličej bolestí. Jeho bezvládné tělo. Švihal jsem kouzla na všechno bílé, co se přede mnou jen mihnulo.
Cítil jsem, jak mě někdo vede za ramena zpět do tábora. Jako bych se ale pořádně probudil až v moment, co do mě strkal Barry a ptal se, jak mi je. Hah. Jak by mi asi mohlo být?
Na pocity nemám čas.
Ne teď.
Mezi boji na KAVKU si mě zavolali do Littleportu. Myslel jsem, že dostaneme zase za úkol někoho unést. Ten den to bylo spíš naopak.
Bylo nám řečeno, že jdeme Holderse pustit proto, že si Odette vymyslela, že za její rozhovor s Fénixem ho musíme pustit na svobodu. Ta holka je několik let "mrtvá", ožije a najednou si klade takové podmínky. Ještě tak hloupé. Měla tolik let na to, aby se nad věcmi zamyslela, ale očividně to neudělala. A nechá pustit jednoho z nejhloupějších a nejotravnějších zmetků, co jsem kdy poznal.
Nechali jsme Holderse poslechnout si její rozhovor. Prý jsme ji zmanipulovali, prý to není ona. Hodili jsme mu dopis, který mu napsala, a nechali jsme ho chvíli sami. Když jsme se vrátili, dopis byl roztrhaný na malé kousky a po zemi se válely střepy.
.png)
Přemístili jsme ho kousek za jednu vesnici a pohodili jeho věci i s hůlkou poblíž. Nechal jsem mu tam i ten roztrhaný dopis. Myslel jsem, že by byl schopen normálního lidského myšlení, a že by se cítil špatně. Očividně ne, když jsem ho dnes zahlédl na hradě v jeho hnusné bílé uniformě. Ale to předbíhám.
Běhal jsem zase na KAVKU. Boje koncem února utichaly a tak jsme začali plánovat protiútok. Hned první dny v březnu jsme začali obléhat zpět fakultu, kde si Regiment postavil základnu.
Fakultu jsme obsadili, když přišly zprávy z Littleportu. Regiment se objevil tam. Zůstal jsem na KAVKU, v mém druhém domově, když velká část ostatních běžela do Littleportu. Co jsem slyšel, tak se všechny podařilo evakuovat. To, že jsme v ten moment přišli o naši hlavní základnu, byla věc druhá.
Brzo se Regiment začal snažit o Halsepark a Blaxton. Jedna část Odboje chtěla situaci využít a přesunula se do Littleportu. Prý si tam udělali na chvíli malý tábor, ale ten také nevydržel dlouho. Já jsem byl na školách s nadějí, že alespoň pomůžu studentům se evakuovat.
Bojovali jsme v jedné z Blaxtonovských chodeb, když jsem zaslechl to povědomé zadunění bomby. Bylo to blízko. Až moc blízko.
Zavřel jsem oči.
Pískalo mi v uších.
Seděl jsem v pokoji, který až moc dobře znám, přestože jsem v něj roky nebyl. Rozhlédl jsem se. Po stěnách byly plakáty nějakých mudlovských kapel, v jednom rohu byl pomalovaný kartonový hrad. Velkou část malinkého pokoje zabírala velká skříň a dvoupatrová postel. Na zemi byl roztažený dětský koberec s potiskem městečka, u kterého jsme se Stuem klečeli. Přejížděl jsem svým ošuntělým autíčkem po budovách, Stu se zvonivě smál a opravoval mě, že takhle se to přece nehraje.
Pootevřel jsem oči a cítil jsem, jak mě někdo nese v náručí. Zaslechl jsem křik a dost možná i zmínku mého jména. Koutkem oka jsem zahlédl roztržený rukáv mého hábitu a krev, která tiše odkapávala na zem.
Seděl jsem v malém obývacím pokoji a stěny zdobily rodinné fotografie. Paní Dappertop před nás akorát položila talíř se sušenkami, když mě Stu už počtvrté to odpoledne porazil v Mario Kartu. Nabručeně jsem se opřel do gauče a prohlásil, že už tuhle hloupou hru nikdy nebudu hrát. Stu se rozesmál a začal mi sušenkou mávat u rtů, aby si mě udobřil.
Viděl jsem rozmazaný obličej mého nejlepšího přítele přede mnou. Cítil jsem, jak ve svých dlaní drží moje tváře a něco mi naléhavě povídá. Kéž by jeho slova v ten moment byly víc než jen nesrozumitelné bláboly.
"Ještě mi přece dlužíš pomstu v Mario Kartu, Maxi!"
Pořádně si na ten večer nepamatuju. Vím jen, že jsem seděl vedle stejně zničeného Pucka a sem tam jsme do sebe drknuli, aby ten druhý neusnul. A když jsme začali usínat oba, objevila se Kolibřík, která nás jemným proplesknutím hned zase probudila. Alespoň se ke mě ale dostaly zprávy o úspěšné evakuaci studentů ze dvou škol.
Brzy poté mi přišla sova od Fiory, jestli bych měl zájem o riskantní prácičku. A já samozřejmě přijmul. Jak bych nemohl?
Jednalo se o vylepování plakátů a rozhazování Potlouků po Příčné ulici. Nebyl jsem tam nejspíš od toho momentu, co jsem si v zimě koupil Prevíta.
Přebral jsem si od Fiory balíček, počkal do noci a vydal se na cestu. Pod pláštěm zastíráku jsem s prací začal. Vylepil jsem všechny plakáty, zlatonky a vyházel jsem skoro všechny Potlouky. Dokonce jsme stihl strhnout jeden plakát pro Fioru, aby měla suvenýr z dob, kdy byla hledaná celou Británií. Hodil jsem pár Potlouků i do vrchního patra Kotle a na zahradu, abych Regiment podráždil ještě víc.
Pomalu začalo léto a já stále běhal po akcích Odboje, zatímco jsem se snažil pracovat na KAVKU, kde už Regiment vzdal obléhání. Jsem rád, že mou nadřízenou je zrovna paní Rutherford. Ta chápe, když potřebuji během pracovního dne zničehonic odběhnout, nebo když se někdy vůbec neobjevím.
Jeden osamocený den mi po sově přišel velký balík. Pobavil mě pohled na nové vydání Potlouku a na nové plakáty. Vydal jsem se na Příčnou znova. Všiml jsem si, že se objevilo více papírků se slovy nenávisti vůči Odboji. Stejně tak byly různě po Příčné ulici rozházené květiny, přesněji lilie. Místo klasického vylepování plakátů a rozhazování časopisů jsem strávil svůj čas i sbíráním těchto papírů a lilií, pár Regimentských plakátů jsem také strhl. Zbavil jsem se jich až v klidu doma.
A pak přišel další dopis s povoláním do akce. Kdybych věděl, že jdu ochraňovat Bradavice, asi bych těmi spletitými chodbami v podzemí utíkal ještě rychleji.
Sojka naši skupinku odvedla jeskyněmi až do místa, kde si nás převzala paní Hitori. Pokračovali jsme dalšími jeskyněmi, než jsme vylezli v podzemí hradu jen kousek od lektvarologické učebny. Dunění útoků bylo ohlušující. Přesto nás klidná paní Hitori protáhla až do čtvrtého patra, kde jsme dostali za úkol jít hlídkovat. S Taťkou v patách jsem se vydal na nejbližší střechu, odkud jsem měl perfektní výhled.
Brzo jsem díky svému perfektnímu výhledu viděl první nálety Regimentských na košťatech. Krátce jsme se s Taťkou vrátili podat novinky, než jsme se vrátili a začali s opravdovou obranou hradu.
Paní Hitori se poté s naší skupinou přesunula na jednu z věžiček, kde nás začala učit kouzla, které bychom v boji mohli využít. Pár z nich mi nešlo, ale ty důležité ano. Snad poprvé jsem objevil, že existují věci jako elementální bytosti. Jsou tedy hloupé, ale to, že chodí okolo a hasí, stačí. Alespoň náš hasí. Regimenští využívají ohnivého, zatímco my pracujeme s vodou.
A abychom toho neměli ten večer málo, pod vedením paní Hitori jsme se přesunuli k hradbám a bránili tam. Pár hloupých Regimentských se rozhodlo pod hradbami procházet. Dostali za vyučenou obřími kameny, které jsme jim házeli na hlavy. Jeden Regimentský létal okolo na koštěti a docela mu jeho švihání kouzel šlo. Netrvalo to ale dlouho, co na koštěti ztuhl, převrátil se a dopadl nehybný na zem. Taťka si ještě jeho koště přivolal a vzal, asi chtěl taky suvenýr.
Tu noc jsem se za keců Pávice snažil usnout na tvrdém stole v jednom ze stanů. Nešlo mi to. Dlouho do noci, asi až do rána, jsem slyšel dunění za zdmi hradu. V určitý moment tyhle zvuky začal můj mozek brát spíše jako ukolébavku a přeci jen jsem usnul. A jsem za to rád. Další den byl mnohem náročnější.
Ráno jsem si do batohu nabral pár sendvičů a vydal se do boje. Prvního ohnivého elementála jsem zahlédl, když jsem dorazil k ošetřovně. Naší skupině se podařilo vyvolat našeho vodního, který se hned statečně vydal na cestu do hořící ošetřovny. A my se vydali za ním.
Paní Hitori odemčela dveře do jedné z místností a v ten moment začaly zevnitř létat kouzla. Naše obrana byla silná a rychle jsme postupovali vpřed. Kouzla létala všude, divím se, že jsem doteď nic hrozného neschytal. Původně navíc vypadalo, že bude na ošetřovně zabarikádovaných hodně Regimentských. Když jsme je ale zahnali do kouta, ukázalo se, že jsou tam jen dva plus hloupá North a úplně náhodně Kayle z naší koleje.
Na North mi bylo zakázáno kouzlit, prý je jedna z nás. Proč ale byla mezi touhle skupinkou, to asi nikdy nepochopím. Když jsme se ale stahovali za hlasu paní Hitori zpět, stihl jsem se zadívat na jednoho z Regimentských. Zhořklo mi v puse, když jsem viděl ten jeho nechutný obličej. Byl to spratek Holders, kterého jsem jen pár měsíců nazpět musel díky Odette pustit. Doufám, že se ta holka někdy podívá do svého svědomí a že se nad sebou někdy zamyslí. Moc v to nevěřím, ale zázraky se přeci jen dějí, ne snad?
Za vedení paní Hitori jsme se s Chasem přesunuli do jedné z věží, kde na nás z ochozu volal nějaký starší muž. Prý jsou blízko. Moc blízko.
Cestu po střeše by nám normálně osvětloval Měsíc, kdyby Bradavický hrad neměl své vlastní přírodní obrany a nebylo šíleně zataženo. Neviděl jsem skoro ani metr před sebe, když jsme tiše zlikvidovali hrstku Regimentských vojáků na místě, kde jsme jen den předtím trénovali vyvolávání vodního elementála. Prý si z téhle malé věžičky udělali letiště. Bradavické vedení ale očividně žádné letiště nechtělo, jelikož jsme všechny košťata spálily na prach za zvuku vysílání rádia Fénix. To informovalo o pošetilém útoku na Bradavický hrad a žádalo rodiče studentů i obyčejné lidi, aby přišli do Prasinek pomoct. Regimentské jsme mezitím odtáhli do mučírny a nechali je těch pár metrů spadnout dolů, jelikož jsme neměli klíče. Smůla.
Po cestě zpět jsem se zastavil do Evakuačky. Potkal jsem se tam krátce s Puckem a Kolibříkem a slíbil jsem, že se ještě ten večer vrátím.
Slib jsem nedodržel. Popletl jsem si tajné chodby a objevil jsem se na třetím patře. To by až tak nevadilo, kdybych neslyšel tiché cizí hlasy. Pod zastírákem jsem vykoukl zpoza rohu a uviděl skupinku Regimentských. Horší bylo, že tahle skupinka byla v této chodbě zabarikádovaná kouzlem. A já teď s nimi. Tajná chodba byla jednosměrná, takže jsem neměl jak utéct.
Teď sedím ve slepé chodbě a tiše doufám, že nedělají obchůzky. Občas slyším, že se jejich kroky blíží, ale nikdy nedorazili moc blízko. Pro jistotu si ale zastírací kouzlo neustále obnovuji.
Nevím, kolik času mě tady ještě čeká. Můžou tu být zavření i několik dní, můžou tu být několik hodin. Ani okna tady nejsou. Je to až klaustrofobické. Alespoň tenhle deník mi zabíjí čas. Kdo ví, co vše dokážu napsat, zatímco tu budu zavřený. Teď už ale skončím. Zkusím se jít podívat, jestli tam pořád postávají. Hajzlové.
Je další den. Po mém útěku ze zabarikádované chodby jsem nečekal, že budu psát tak brzo. Ale píšu. Píšu, protože se toho dnes stalo tolik, že ani nevím, jak si moje myšlenky urovnat.
Začalo to mým útěkem. V ranních hodinách jsem vyrazil na další obchůzku pod zastírákem a objevil jsem, že se skupinka Regimentských přesunula a zabarikádovala se do studentské místnosti. Mohl jsem konečně zmizet.
Vyrazil jsem na cestu po schodech dolů. Moje oči se ale stále zastavovaly u všech těch kamenů a bordelu, co popadalo ze stěn a ze stropů. Na moment se v mé mysli vynořily vzpomínky na mé studentské léta, kdy nás jeden profesor chtěl vyhnat na hodinu na pozemky, když venku řádilo tornádo a celý hrad se začal otřásat a rozpadat se. Také jsem ale vzpomínal na to, jak jsme se Stuem utíkali z Prasinek, jak jsme byli jedni z posledních a jak nikdy takový pocit nechci zažít znova.
Tok vzpomínek se mi zadařil zastavit až v moment, kdy jsem dorazil k prádelně. Našel jsem tam jen Chase a Fioru, žádnou akci, takže jsem využil situace a šel hledat snídani. Když jsem dorazil zpět s dvěma sýry v rukou, skupina dobrovolných studentů, profesor Aquarin a další Odbojáři už byli v místnosti, do které vedly dveře s velkým nápisem ZÁKAZ VSTUPU. Překračoval jsem nehybné ležící brnění na zemi a poté i nehybné ležící Regimentské, než jsem konečně Chasovi předal jeho snídani - sýr. Chvíli jsem můj kousek sýru nad hromadou omráčených přežvykoval, než jsme se přesunuli hlouběji do komplexu.
Narazili jsme na hromadu pavučin a kokonů, které v sobě vždy při bližším prozkoumání měli nějakého chyceného Regimentského. Bylo příjemné vidět, že i Bradavičtí obří pavouci, které jsme naštěstí neviděli, jsou na naší straně. Uvězněné jsme tam nechali a úzkými uličkami jsme se začali posouvat dál. Jako první jsem došel k zasypané chodbě a jako první jsem uslyšel tiché pípání. Zmateně jsem koukal okolo, než se můj pohled zarazil u malého ptáčka na zemi, který měl jedno křídlo zasypané kamením. Opatrně jsem kamení odsunul a ptáčka pohledem následoval, když začal pohopsávat někam za mě. Zničehonic se ale na jeho místě objevil profesor Thruffle.
Tento šok následoval druhý. Podle slov pana Thruffla za zavalenou chodbou byl Děda, tedy náš bývalý kolejní ředitel profesor Leicester. Odklidil jsem tedy rychle i další šutry a proskočil skálou, když jsem skoro narazil do další magické bariéry. Za ní jsem viděl menší místnůstku s tlačítky na zemi, ale hlavně Dědu sedícího na dřevěné stoličce. Po mém zavolání se zvedl, postěžoval si na svůj dřevěný zadek a následoval mě zpět do komplexu úzkých jeskyní.
Regimentské jsme od kokonů a pavučin osvobodili, jedna ženská mi v slzách skoro skákala okolo krku, jak nadšená byla, že jsme ji konečně zachránili. Ale člověkem, který mě překvapil nejvíc, byl Zrzek. Ten Regimentský zrzek, kterého jsme na podzim unesli a který pod Imperiem držel profesorku Ramoth z Bradavic. Vychutnal jsem si jeho odvedení do mučírny a jeho následné shození dolů.
Následovalo další odhrnování sutin, kde jsme našli několik zraněných a mrtvých Odbojářů a pár mrtvých Regimentských. Prvně moje oči ale spočinuly na zraněné zrzavé Odbojářce, která měla absolutně rozdrcenou a zakrvácenou nohu. Kouzly jsem se kamenů zbavil, opatrně ji vzal do náruče a za tichých konejšivých slov ji odnesl až na provizorní ošetřovnu v Evakuačce. Až v noci jsem zjistil, že jsem nesl dceru paní Mang, Amy, a že kdyby ji někdo přinesl později, o nohu by nejspíš přišla úplně. Ale prý bude v pořádku. Její hůlka bohužel v pořádku není.
Už jsem byl na cestě ven, když jsem před sebou viděl paní Mang, jak táhne North z místnosti, kde ošetřovali mladého Regimentského zraněného Seana. Ten křik paní Mang asi jen tak nezapomenu. Po zabouchnutí dveří jsem zkusil North odtáhnout, aby se šla uklidnit, protože v ní očividně bublalo hodně emocí. Ta ale hned utekla zpět ke dveřím. Chvíli jsem na ni zíral a přemýšlel jsem nad tím, že bych se stal provizorním strážcem těchto bezvýznamých dveří, aby se North nedostala dovnitř. Z myšlenky mě ale vytáhl Chase, podle kterého jsme se měli přesunout do třetího patra pro další rozkazy.
Tam jsme zmateně zůstali stát, než se objevil profesor Thruffle a odvedl nás do sborovny. Do sborovny. Do profesorské Bradavické sborovny. Ještě chvíli bych nad tím mohl zůstat, že jsem byl v profesorské sborovně, ale upřímně ti, co byli uvnitř, byli mnohem zajímavější.
Eira Lawson stála několik metrů ode mě. Nebylo to jako tehdy v Odbojce, kdy měla emotivní proslov o válce a o jejím brzkém konci. Tohle bylo mnohem víc osobnější. A to jsem nevěděl, co mě ještě čeká.
Paní Lawson přišla se skvělým nápadem napadnout sídlo Regimentu. Dnes. Tenhle večer. Regiment prý přišel o hodně svých sil útokem na Bradavice a ještě méně lidí tak bude přímo v jejich sídle.
A náš úkol?
Přinést zpět Reginalda Webba.
Šlehat kouzla po Regimentských na KAVKU, v Blaxtonu a Halseparku, v Bradavicích - to je trochu něco jiného než jít v malé skupině do samotného sídla Regimentu a unést jeho vedení.
Kývl jsem. Jak jinak.
North a Taťka se převlékli do Regimentských hadrů a dostali za úkol odpoutat pozornost. Nadopovali jsme se lektvary, než nám paní Lawson popřála hodně štěstí, a Taťka krbem vyrazil. Půl minuty po něm vyrazila North. Náš zbytek jsme čekali ještě dvě minuty, než jsme krbem proskočili taky.
Objevil jsem se tam první a jen kousek od trojice bílých. Dva z nich byli naštěstí Taťka a North, třetí ale bohužel nebyl náš. Začal hned volat na poplach, když se začali objevovat ostatní Regimenští. Zničehonic jsem měl pásku přes oči a zůstal jsem nehybně stát. Slyšel jsem okolo sebe křik a dusot bot, nejspíš to byli moji spojenci. Obnovoval jsem si štítové kouzlo, když se Chasovi podařilo mou pásku strhnout.
Vyběhl jsem do prvního patra, kde už ostatní stáli bojovali. Slyšel jsem naléhavý křik, aby tu místnost zapálili. Zahlédl jsem Pávici, jak připravuje bombu, a běžel jsem dál. Přidal jsem se ke spojencům u dveří a po chvíli boje se nám podařilo prorazit dovnitř.
Do pracovny Reginalda Webba.
Jeho žena se marně snažila bránit uvnitř, zatímco Webb samotný utekl na balkon. Viděl jsem, jak za ním jeden z našich utíká, takže jsem místo pronásledování střelil bezvědomím po jeho manželce. Dopadla bezvládně na zem a já začal rychle procházet jejich věci. Sbalil jsem jeden dopis ze stolu, ale další věci jsem neviděl. Knihovny byly prázdné, skříňky, kde by něco být mohlo, byly zamčené. Po podlaze se válely poslední zbytky shořelých dokumentů, které je mohly tak lehce usvědčit.
Jeden z našich vzal Webba, druhý jeho manželku, a přemístili se pryč. My ostatní jsme se začali probojovávat zpět ke krbu.
Regimentských se ale objevovalo více a více. Chtěl jsem být v sídle jeden z posledních, abych si byl jistý, že se ostatní dostali v pořádku zpět. Nemohl jsem tam ale zůstat. Zakřičel jsem, aby všichni zdrhli ven, a sám jsem se přemístil do sklepa. Zůstal jsem tam chvíli stát, vydechoval jsem a doufal, že brzo uvidím jednoho z mých přátel, kteří se přemístili taky. Nikdo ale nepřišel.
Vydal jsem se na cestu jeskyněmi sám.
Když nás tudy naposledy vedla Sojka, všiml jsem si jejího postupu mačkání tlačítek a jak se dostávala dál. Její kroky jsem napodobil a přeci jen jsem spočinul před velkou kamennou zdí, která po mně chtěla heslo. Nepamatoval jsem si je. Samozřejmě, že jsem si je nepamatoval.
Dopadl jsem zadkem na studenou jeskyní zem a začal jsem procházet dopis, který jsem ještě před pár momenty sebral v jednom z nejnebezpečnějších míst v Británii.
Tohle je velké.
Ne.
Jestli jsou slova Aug. Webb pravdivé, což nejspíš jsou, tohle je obří.
Schoval jsem si obličej do dlaní a těžce vydechl. Tak nějak poprvé jsem si uvědomil, kde právě jsem byl a co jsem udělal. A jak riskantní něco takového bylo. To, že jsem měl chvíli jen pásku, bylo obří štěstí.
Za chvíli jsem uslyšel kroky. Zvedl jsem pohled ke dvoum našim, jak za sebou táhnou manžele Webb. Skoro hned poté jsem uslyšel volání Patch, abychom ji pustili. Ve skupině šesti jsme se vydali na cestu do hradu. Vystoupali jsme pomalu několik pater, než jsme se ocitli zase ve sborovně. Tiše jsem spočítal zahalené postavy. Vypadalo to, že jsme se vrátili všichni.
Paní Lawson měla s dvojicí bílých velitelů krátkou výměnu slov, kterou jsem využil, abych se přesunul ke stolu. U toho se skláněla North nad nějakým papírkem. Dopis, který jsem sebral, jsem položil hned vedle, a spolu s papírkem dělali dokonalý pár. Tohle je dost možná vše, co stačí na usvědčení.
Manžele Webb odtáhli někam zavřít a paní Lawson se vrátila ke stolu. Potěšilo ji, když uviděla můj suvenýr ze sídla. Začali jsme teorizovat, co to může pro Británii znamenat, jestli tyhle papíry nelžou. Proč by ale lhaly?
Objevili jsme ale lehký způsob, jak si tyto teorie ověřit. Paní Lawson se na mě otočila (ZNÁ MOU PŘEZDÍVKU!!) a zeptala se na jméno Zrzka, který měl pod palcem profesorku Ramoth. Jeho jméno jsem sice neznal, ale moc dobře jsem věděl, kde toho hajzla najdeme. Vtipné, že zrovna před pár hodinami jsem ho shazoval do mučírny.
Paní Lawson nám dovolila jít jak Zrzka, tak Webb manžele vyslýchat. Ptala se na dobrovolníky a já spočinul pohledem na Taťkovi s Chasem. Alespoň máme praxi z KAVKU. A vím, že těm dvěma můžu věřit. Jen doufám, že je Taťka úplně nedobije do krve.
Odešel jsem plný emocí, pocitů a dojmů ze sborovny. Nevnímal jsem okolí, zatímco mě moje nohy někam automaticky vedly.
Tolik myšlenek.
Tyhle nové informace můžou znamenat konec války. A dost možná to bude brzo.
Hodně brzo.
Probudil jsem se až před Evakuačkou. Pomalu jsem vešel dovnitř a pohledem spočinul na mých dvou nejlepších přátelích. Postavil jsem se mezi ně, stáhl si po celém dni masku a zahlédl jsem jejich překvapené a vyčítavé pohledy, když mi oba skočili okolo krku.
"Slíbils že se vrátíš. Včera. Včera večer jsi to slíbil!"
Zbytek večera jsem strávil v jejich společnosti. Dlouho jsem si jen tak nesedl a nepovídal o věcech. A hlavně s těmito dvěma.
Povídal jsem jim o mých dobrodružstvích na hradě, zatímco se o mě opírali a já je držel kolem ramen. Povídal jsem jim o ošetřovně, o útoku na sídlo Regimentu, o nových skutečnostech ohledně Webba.
Ale bylo pěkné být zpátky na hradě. Uvědomil jsem si to pořádně až když se mě na to zeptala Kolibřík. Hravě jsem otázku vrátil zpátky a chvíli na ni nechápavě koukal, když se ona zatvářila jako kdybych právě řekl nejvtipnější větu za celý můj život. Nějak mi vůbec nedošlo, že tady je vlastně už několik let. Že tady pracuje, že má svůj vlastní kabinet. Zdrceně jsem se opřel čelem o desku stolu před námi, zatímco se mi hlasitě smála.
"Love ya, víš?"
Slyšel jsem slova Kolibříka, když mě konejšivě hladila po zádech po připomínce mého dalšího hloupého momentu před lety, kdy jsem si ji nějak záhadně spletl s Pávicí.
"To bude dobrý."
Slyšel jsem slova Pucka, když mi prohrábnul vlasy pár momentů poté, co jsem prohlásil, že už jsem dlouho neviděl profesorku Mang. Jako bych ji neviděl přímo ten den křičet na North.
Hluboko v noci jsme se s Kolibříkem vydali na cestu do jejich dvou kabinetů. Nevylezli z té malé podzemní místnosti několik dní, neměli čas.
Jejich kabinety byly pěkné, ale zasypané sutinami. Prohlížel jsem si všechny maličkosti, všechny obrazy a dekorace, za tichého balení věcí Kolibříka. Všechna zvířata byla naštěstí v pořádku. Montyho jsem vzal do náruče, zatímco Kolibřík na ruce nesla svého výra, a byl čas jít zpět.
Ještě jsme chvíli mluvili, ale únava nás začala přemáhat. Kolibřík zalezla do postele jako první a já se vyčerpaný opíral o Pucka. Ani si nepamatuju, jak jsem se dostal do postele.
Probudil jsem se před chvílí a od té doby zapisoval. Z podzemí nevidím východ Slunce. Ten jsem vlastně neviděl vůbec za posledních několik dní.
Snad jej zase brzy uvidím.
Zatím.