Ochlazuje se. Ochlazuje se a můj život se stává složitějším každým mým horkým dechem. Brzo bych mohl nechat mým dechem zamlžit sklo a kreslit na něj, kdybych na takové maličkosti měl vůbec myšlenky.
Místo toho myslím na životy mudlů a kouzelníků, které máme nyní v rukou.
Abby zmizela.
Ne.
Abby unesl Regiment.
Zjistil jsem to dva dny po napsání předchozího zápisu na kolaudaci June a Abby nového domku. Prozatím jen June domku. Pořád se vracím v myšlenkách k momentu, kdy mě June provázela ten večer. Ukazovala mi místnost po místnosti, než jsme se zastavili u Abby pokoje a vtipkovali jsme o tom, jak ještě nemá vybaleno, že se tam můžu podívat.
Vybaleno doteď Abby nemá. Ten večer totiž jeden Regimentský s růžovými vlasy odrovnal Barryho uprostřed Příčné ulice a unesl Abby. Ještě pár hodin předtím jsme se smáli na kolaudačce Laurie a Corn obchodu, kde se tenhle chlap objevil a s Abby mluvil. Náhoda to určitě nebyla, tím jsme si všichni jistí.
Na kolaudaci u June jsme ke konci večera zůstali jen malá skupina. Jednu holku z nich jsem neznal vůbec, ostatní jsem znal trochu. Stu jim ale očividně věřil. Nabídl nám totiž ten večer vstup do Odboje.
Chvíli jsem nemohl polknout. Chvíli jsem měl pocit, že jsem přikovaný k zemi, a nemůžu se ani hnout. Moje teorie byly správné. Nečekal jsem ale, že to zjistím ve společnosti dalších čtyřech lidí, které skoro neznám, a kterým nevěřím. Musel jsem ale s důvěrou v ně začít. Věřil jim Stu. Věřil nám všem.
"I'm in"
Nějakou dobu se nic nedělo. A pak mi jeden nevšední den přišla pozvánka s kamínkem od mé bývalé profesorky Mang k ní domů.
Pozvánku jsem samozřejmě přijal. Netušil jsem ale, že i ona k Odboji patří. Mohlo mě to napadnout, když její dcera je už roky hledaná Regimentem. Mezi doušky ohnivé whisky mě pak uvítala v Odboji a darovala mi můj vlastní "kostým", jak se tomu u nich říká.
Zbytek večera jsme s paní Mang oslavovali. Nalívali jsme si vzájemně do sklenic whisky a do toho vtipkovali o našich životech. Skoro jsem jí ten večer zahrál na klavír, nechtěl jsem ale udělat špatný dojem svými opilými nemotornými prsty. Paní Mang se mi vysmála, nedokážu vystát alkohol tak jako ona. Měl jsem pocit, že to s ní vůbec nic neudělalo, zatímco já měl problém jít rovně.
Paní Mang mě pak začala provázet jejím sídlem. Ukázala mi její kuchyň, kde jsem zahlédl pár pavučin, její sklep, kde jsem si dal za úkol najít pro ni někoho, kdo jí nakoupí zásobu kvalitních vín, a její horní patro. Tam jsme pili chvíli dál, než se večer pomalu přehoupl v noc a ona si mě odvedla do její postele. Ráno mi nabídla na snídani kousek jejího čokoládového brnění a doprovodila mě ke krbu.
Stále nad tou nocí myslím. Doufám, že se nám ve válce nic nestane, a že si budeme moct znovu sednout k whisky. A že jí budu moct konečně zahrát na klavír.
A tak jsem se zapojil do Odboje. Zapojil jsem se do války. Ještě pár let nazpět bych tomu nevěřil, ještě pár let nazpět jsem chtěl být co nejvíc nestranný.
Dnes ne.
Dnes pomáhám na KAVKU. A v Littleportu. A kdekoliv, kde mě zrovna potřebují.
Docela nedávno proběhla další kolaudační párty, a to tentokrát pod vedením Viann a Laurie, které si našly dům poblíž June. Oslava byla super, Viann jsem viděl po dlouhé době, stejně tak ostatní. Dozvěděl jsem se ale i o tom, jak jsou Bradavice nyní v podstatě válečná zóna. June nám povídala o tom, jak ředitelka vypakovala z hradu nějakou Welsh z Regimentu, která chtěla školu ovládat. To se Regimentu samozřejmě nelíbilo a vypadá to, že začínají zbrojit.
Po oslavě se naše trojice přesunula k June domů. Atmosféra byla ještě uvolněnější, vtipkovali jsme a smáli jsme se. Probrali jsme i pár důležitějších vážnějších věcí, ale to tu atmosféru nezkazilo. Dokonce i přiletěla sova jedné jejich kamarádky ze školy o tom, že nemůže spát, a že si dala s nějakým klukem pusu. Stu mi dovolil jí pogratulovat k získání prefektského odznaku, ne k puse. Boo. Pak už bylo pozdě a musel jsem jít, abych se vůbec ráno vzbudil do práce. Poprosil jsem ale ještě Stua, aby mě doprovodil ke krbu. Chtěl jsem s ním ještě probrat něco ohledně těch dvou. Odešel jsem opilý, ale spokojen a plný radosti.
Sotva jsem v posteli zavřel oči, když mi na obličej dopadl nějaký papírek od sovy. Teď už vím, že jsem se měl zvednout a odpovědět hned. To jsem neudělal. Papírek jsem z obličeje odstrčil, převalil jsem se a usnul. Když jsem ráno pomalu otevřel oči, papírek na mě nedočkavě koukal z druhé strany postele.
June. Stu se s ní rozešel. Zamotala se mi hlava. Ta konverzace, co jsem s ním měl o prázdninách, na kterou jsem navazoval jen několik hodin nazpět, byla o ničem? Jak se s ní mohl rozejít?
June byla rozrušená. Byla hodně rozrušená. Ve spodkách jsem seskákal schody, doběhl do pracovny a načmáral na papírek rychlý vzkaz pro Stua ve stylu "what the fuck did you do??".
Zatímco moje sova letěla za ním, trochu jsem se uklidnil a sedl si k dopisu pro June. Napsal jsem jí sedm stran plných uklidňování a mé podpory. Do obálky jsem pak vhodil i mou oblíbenou mikinu a malého dřevěného psa, kterého jsem koupil tolik let nazpět na Magosu, aby mě alespoň nějak měla u sebe. Tiše jsem pak doufal, že sova k ní dorazí v pořádku, a že jí aspoň trošku pomůžu takhle zdálky. Chtěl jsem jí v ten moment tak moc obejmout, ale nemohl jsem. Pitomý hrad. Pitomá válka.
Před pár týdny si nás zavolal Kukačka. Spolu se mnou si zavolal ještě Chase a Taťku a popsal nám situaci. Jeden regimentský zrzek, který chodí na večeře na Příčnou, má pod Imperiem jednu profesorku v Bradavicích. Náš úkol byl ho sebrat a přivést zpět do Littleportu.
Začali jsme plánovat. Měli jsme přibližně hodinu, než jsme museli vyrazit. Vymysleli jsme rychle nějaký plán a vydali se na Příčnou. Zjistili jsme, že hlídkuje ještě s nějakou blondýnou, a že bude ještě větší problém ho někde vzít samotného. Obzvlášť na Příčné, kde se prochází tolik lidí. Plán nám to zkazilo tak moc, že nám zmizel úplně, a my se s prázdnýma rukama museli vrátit a ohlásit náš neúspěch.
Kukačka nás ujistil, že máme šanci ještě další den. A my se dali do plánování. Ten večer zaznělo tolik stupidních a složitých plánů, měl jsem pocit, že naše mozky jsou úplně vymačkané a nepoužitelné. Rozhodli jsme se jít raději spát a doladit náš plán další den.
Ještě než jsem zamířil domů, rozhodl jsem se, že se zkusím zastavit u Stua. Nevěděl jsem, jestli bude na hradě nebo ne, ale zkusit jsem to chtěl. Stu doma byl. Ustoupil, pustil mě do jeho domku a já se na něj konečně mohl podívat. Vypadal špatně. Vypadal pomačkaně. Narostlo mu strniště, jeho rozcuchané vlasy se tyčily do všech světových stran a jeho oblečení vypadalo, jako by je vůbec nepral a nežehlil.
Dobrou půl hodinu jsem ho svíral v objetí, zatímco mi on plakal do ramene a o všem mi povídal. Byl zdrcený. Stejně jako June. Když jsem takhle viděl jeho, nedokázal jsem si ani představit, jak vypadá ona. Tolik let lásky se takhle... rozbilo. Pořád tomu nedovedu uvěřit. Zrovna ti dva. Zrovna ti dva jsou takové ztělesnění pravé a čisté lásky. Well. Teď už ne.
Stu mě pak přepravil domů. Abych mu ještě nějak náladu zlepšil, rozhodl jsem se mu ukázat mé nové rozespalé štěně, které jsem koupil jen pár dní nazpět. Konečně jsem na jeho tváři uviděl alespoň nějaký náznak úsměvu. Na moment jsem viděl toho starého a veselého Stua z havraspárského pokoje. Štěně jsem podle Stuových slov pojmenoval Prevít.
Další den jsem vzal do rukou otěže já. Oběhnul jsem Příčnou brzo ráno, zkontroloval, kde všude stojí hlídky a kolik jich je, a vzal plánek Příčné, abychom mohli plánovat lépe. Pak jsme se shodli na dvou plánech, jeden z nich záložní, a vydali jsme se na cestu mnohem sebevědomější než předchozí den.
Zatímco já jsem s Taťkou čekal v přízemí jednoho z obchodů, Chase sledoval pod zastírákem našeho zrzka. Měl k nám původně nalákat jen jeho, počítali jsme ale i s možností, kdy se k němu přidá ta blondýna. To se nakonec stalo. Ve dveřích se objevil Chase s Regimentskou dvojicí. To byla naše šance. Začali jsme po nich házet kouzla. Nedařilo se nám je ale chytit a přemístit, byli jsme tam moc dlouho. Blondýna mezitím začala křičet o pomoc. Nikdo naštěstí nestihl přiběhnout. Taťka vzal a přemístil zrzka, zatímco já chytil blondýnu, Chase mě, a riskantně jsme se ve třech lidech přemístili. Měli jsme obří štěstí, že ani jednomu z nás se nic neodštěpilo.
Dvojici jsme vytáhli nahoru, kde už na nás čekala Odbojovská skupinka v čele se Stuem. Ten našemu zrzkovi dal vypít něco černého. Zrzek se svalil na zem, vypadal mrtvý. Možná mrtvý byl. Vše ale šlo podle plánu. Dvojici pak ostatní odklidili a naše padoušská skupinka se šla opít. Alkohol nám ale zajistila Freya, která přišla oslavovat s námi. Byli jsme zezačátku pořád trochu špatní z toho, že se plán až tak nepodařil, ale Freya zahnala naše starosti pryč jejím nadšením a gratulacím.
Pili jsme do noci. Freya povídala o jejím životě na útěku, všichni jsme vzpomínali na školu a bavili se. Později odešla a my jsme se taky pomalu začali sbalovat domů, když nám Taťka nabídl svou postel na tu noc. Já nabídku přijal, Chase ne.
S Taťkou jsme pili dál u něj doma. Prvně mi teda nalil něco naprosto nechutného a sváděl to na nějakého poltergeista, kterého si přivedl z nějaké hrobky. Po tomhle mi na omluvu nalil skvělý rum a za pár minut mě svaloval na postel.
Mezi večerem s Ťatkou a dneškem mi došlo ještě pár dopisů. Jeden dlouhý od June více popisující své pocity a s poprošením o obálky a dopisy, další z hradu od jejich kamarádky o tom, že na tom moji nejbližší přátelé nejsou dobře, ale že se o ně pro mě postará. A ještě jeden od Sojky ohledně stěhování, kam jsem se vydal dnes.
Se Sojkou jsem se měl potkat v Hamptonu. Když jsem ale dorazil, neviděl jsem žádnou Sojku, ale vyfiknutou havraspárskou divu, jako kdyby šla na nějakou módní přehlídku. Zmateně jsme na sebe chvíli koukali, než jsem uslyšel známý hlas v mé hlavě a Stu v kostýmu ji za jejího vypísknutí přemístil pryč. Během pár sekund se pak objevila Sojka pro mě. Moc milá holka mimochodem. Třeba se časem potkáme víc. Doufám v to.
V Littleportu jsem hned potkal Freyra a Freyu, Freyr si mě dokonce odněkud pamatoval, a pak už jsem se utíkal převléct do kostýmu. Čekal jsem na náměstí tak půl hodiny, než se začali ostatní objevovat. Bylo nás ve finále kolem osmi, když jsme se vydali na cestu do zavaleného sklepa plného beden. Plán byl přenést bedny jeskyněmi až do nového sídla Rádia Fénix a pomoct jim se zabydlet.
Cesta byla dlouhá. Nevím, jak dlouho jsme mohli jít. Hodinu, možná dvě? Minimálně tak dlouho se to zdálo. Ale konečně jsme došli a začali vybalovat. Na mě padlo zařízení jídelny a kuchyně.
Vybaloval jsem si docela v klidu, když se za mnou ozvaly nějaké hlasy. Nepoznával jsem je z těch, co šli s námi, přesto mi byl jeden z nich povědomý. Mladý klučina mi nabídl pomoc, přestože neuměl zvětšovací kouzlo. Zaúkoloval jsem ho alespoň tedy přesouvat nábytek podle plánku, on mi to oplatil krátkým "pohni". Druhá mladá holka chtěla taky pomoct a taky brzo začala přesouvat. Ještě před tím si ale stáhnula šátek a kápi. A já ji poznal. Byla to ta kamarádka June a Stua z hradu, která ten osudový večer nemohla spát a které jsem gratuloval k prefektovi. Odhalil jsem se jí i já a překvapivě mě poznala i ona.
Pomalu jsme dovybavili jídelnu s kuchyní, ti dva utekli pomáhat jinam, zatímco já odnesl bednu zpět nahoru a začal hledat další práci. Zaplul jsem do malé ošetřovny, kde sice Stu a další dva pomoc nepotřebovali, ale poslali mě hlouběji do místnosti. Tam jsem narazil na další menší skupinku. A narazil jsem na June. Chvíli mi trvalo ji poznat, ty šátky a kápě reálně dobře fungují.
Pomohl jsem dobalit i jim a zatímco se ostatní vypakovali pryč, já s June tam zůstal. Chvíli jsem ji držel v objetí, chvíli jsme mluvili. Moc mi chybělo držet ji u sebe. A obzvlášť teď. Obzvlášť v téhle době války, kdy je tak moc daleko ode mě. A obzvlášť teď, když jsou se Stuem rozdělení.
Vyplazili jsme se zpět nahoru a začali do konverzace ujídat pizzu, než se začali objevovat ostatní. Bylo nás tam ve finále kolem dvaceti spolu s Rádiem Fénix. Chvíli jsme jen tak lelkovali, June se posunula dál ode mě mezi dvě holčiny, nejspíš ale co nejdál od Stua. Pak zespod vyběhl Freyr s Freyou se slovy, že už jde. Ministryně kouzel.
A pak se objevila. Poslední roky jsem ji vídal jen na Regimentských plakátech, ani už si skoro nepamatuju jaký to bylo dřív.
Eira motherfucking Lawson
Začala s proslovem, kde nám poděkovala za to, jak jsme zařídili nové sídlo Rádia Fénix, slíbila, že se nynější situace zlepšuje, že to vše brzo společně zvládneme, že lidé na plakátech budou moct brzo zase dýchat, a že budeme žít všichni zase jako dříve.
"Postaráme se o to společně, co říkáte?"
Stále nedokážu pochopit, že jsem před pár hodinami stál několik metrů od EIRY LAWSON. OD EIRY LAWSON. EIRY. LAWSON.
Nechala se pak odvést do její nové kanceláře a ostatní se začali pomalu ploužit zpět ven a zpět na hrad. June chtěla zůstat se mnou, mluvit více, ale zároveň cítila obří potřebu dovézt děti zpět na hrad. Já si mezitím domluvil cestu zpět s Taťkou, který na mě byl ochoten čekat.
Zatímco jsem čekal, než se June vrátí, šel jsem se znova podívat dolů, ale tentokrát s novým cílem. Najít Stua. Narazil jsem na něj v malé místnosti plné karimatek a spacáků, kde se mnou prohodil pár slov a zmizel. Ani vlastně nevím proč. Proč nezůstal déle. V ten moment mi to nepřišlo divné a brzo jsem na to zapomněl díky June, ale divné to je. Začal jsem se pak prát se spacáky já, než se během sekund za mými zády objevila June. Nakonec se na hrad nevracela a utíkala hned najít mě.
Vycouvali jsme na chodbu a začali mluvit. Po chvíli jsme se museli přesunout, protože po místnostech poblíž procházeli Freya s Taťkou, a naši privátní konverzaci docela rušili.
Zasedli jsme blízko záchodů a začali mluvit víc. Povídal jsem jí o misi "únos zrzka" a ona mi potvrdila, že mise byla úspěšná. Očividně jsme zachránili nějakou profesorku Ramoth. Mluvili jsme také o tom, co bychom dělali, kdybychom válku nevyhráli. Shodli jsme se na tom, že bychom utekli. Daleko. Hodně daleko. Bavili jsme se nad představou, že by pusa s naší divou byla horší než pusa od mozkomora. A pak se konverzace přesunula ke Stuovi. Mluvili jsme o jejich vztahu, o jejich hádce. Řekl jsem jí to samé, co jsem řekl v Littleportu Stuovi. Že mu chybí.
June mi nechtěla věřit. Nezvládla by žádnou další falešnou naději. Já jsem ale nelhal. Stuovi chyběla. Pořád mi nevěřila. Podle jejích slov mu chyběla stará June, jiná June, než je teď. Ne. Stu vždy miloval a stále ji miluje celou tak, jak ji zná.
Ale June mi nevěřila. Stále ne. Začal se ve mně zvedat pocit, který nenávidím. Za roky se mi podařilo ho co nejvíce potlačit dolů, ale vždy se jednou za čas vydere na povrch.
VZTEK
Snažil jsem se ho tlačit hluboko dovnitř, June si můj vztek nezaslouží. Většinu času se mi to dařilo, ale párkrát jsem určité slova neřekl moc mile. Spíš naopak. June netrvalo dlouho, než se jí moje slova dotkly hlouběji. Zvedla se, podal jsem jí její plášť, na kterém jsme seděli, a odešla. Chvíli jsem koukal prázdnou chodbou, než jsem se vydal na cestu i já.
Taťka na mě čekal přesně tak jak slíbil. Vzal jsem si ještě na cestu jednu krabici pizzy a byl čas hledat cestu zpět. Po cestě jsme zabloudili, přestože byla osvětlená lucernami. Taťka mě chvílemi vedl úplně mimo, což mé únavě a podráždění vůbec nepomáhalo. Konečně jsme ale našli cestu zpět a vyšplhali zpět do sklepa. Taťka mě přemístil k němu domů, kde jsme se převlékli z kostýmů, a pak mě přemístil do jedné z vesnic s letaxem, abych se mohl dostat domů.
A teď tu sedím. Po horké vaně. Unaven. A píšu tyhle slova plný naděje, že se tenhle zpropadený deník nikdy nedostane do nesprávných rukou. Ale nevěřím tomu. A jestli to nyní někdo čte, někdo Regimentský...
FUCK YOU
